První polovina dvacátého století, ale třicátá léta speciálně, určitě nebyla žádná bžunda a procházka růžovým sadem. Obzvlášť pokud jste byl domorodec ze Sahary. Jako třeba Ahmed, který měl hlad.
„Hrdinský epos“, nebo také „první česky psaný koloniální román“ je, dle slov autora „vylíčení zdrcujícího soudobého stavu takzvaného nejbližšího Orientu“. Tím je míněno území dnešní severní Afriky a Sahara.
Lidé se tady skutečně nemají dobře. Přišli Evropané, rozvrátili zdejší strukturu společnosti, ožebračili koho mohli a nyní tyjí z mozolů severoafrického lidu. To není míněno až tak ironicky. Být nádeníkem cizinců ve své zemi není žádný med, a Francouzi, Italové a další zloduši s obyvatelstvem svých kolonií asi nezacházeli v rukavičkách. Trochu se pozapomnělo, že když před staletími přišli do těchto míst Arabové, také se s tím moc nepárali. Takže se vlastně jen opakuje historie.
V knize autor nezapomíná nespravedlivé jednání kolonizátorů a utlačovatelů stále zdůrazňovat. Jako alternativu a východisko vidí islámskou revoluci, ve které víra v Alláha nějak splyne s Marxismem a tato ideologie pomůže smést vykořisťovatele a kolonizátory. Nechci se autorovi posmívat, dílo je nutné vidět v kontextu doby, kdy bylo napsané. A ve třicátých letech skutečně nebylo jasné, že Marxismus je cestou do pekel. V něčem by se dalo i souhlasit, něco je daň pokroku, který nejde zastavit. Například nahrazení ruční výroby stroji skutečně připravilo o práci spoustu původních řemeslníků a nekvalifikovaných pracujících, ale přesto šlo o pokrok. Ale to autor záměrně nezmiňuje, a není na místě mu to mít za zlé.
Ke knize samotné: nějaký Ahmed maká ve Francii, kvůli krizi přijde o práci, vrátí se do Afriky. Tam se nějak potlouká a protlouká, setká se s hromadou dalších kumpánů a společně udělají revoltu proti Francouzům. V závěru knihy obětuje Ahmed vlastní život, aby lstí zavedl francouzské vojsko do pasti. Zemře spokojeně, utopí se ve slaném jezeře spolu s nepřáteli a je rád, že obětoval život ideálům, a tak to má být.
Kromě totální pročpělosti marxistickou ideologií, která je snad i pochopitelná, bych knize vytkl naprosto nepřehledné postavy, které se jmenují podobně, vůbec se v nich nevyznám ale nakonec to asi ani moc nevadí. Děj se vleče jak kouř nad kotlem s kuskusem, hrdinové mají ideály a umírají za ně, Sahara je krutá a je tam horko, velbloudi chodí v karavanách a celé je to takové rozvláčné.
„Umar vypráví o neuvěřitelné souhře mezi marxismem-leninismem a koránem, a to nemá ze sebe. Je to proto pravda…“
„Korán byl rozšířen Marxem. A Lenin je jeho prorok!“
Tyto dvě věty docela vystihují tuto docela zajímavou knihu. Do vlaku dobré čtení, 260 stránek se dá zvládnout za pár dní. Pokud ovšem knihu nepřečtete, nijak sebe ani společnost neochudíte.
Ahmed má hlad. Autor: Jaroslav Raimund Vávra (mimochodem bratr slavného režiséra Otakara Vávry).
Hodnocení: 1 * z 5.
Proč přesto číst: zajímavé informace o životě v severní Africe
Proč nečíst: pokud někoho zajímá arabský kulturní odkaz, ať si raději přečte nádherné a nestárnoucí Pohádky tisíce a jedné noci
