Včera jsem se vzbudil a nebyla se mnou. Úleva, občas přerušovaná obavami, jestli si neodskočila jen na pár minut. Ale ne, je pryč. Cítím její blízkost, jako když větříte něčí vůni nebo vidíte na hřebenu vlasy, které nejsou vaše. Ale vypadá to, že si neodběhla, zmizela aspoň na pár dní, možná týdnů.
Ale od začátku…
Přichází bez pozvání. Nenávidím její přítomnost a ona to ví. Ale vždy se nějak vetře a nedá se ji zbavit. Obvykle o sobě dá vědět den předem, málokdy dva dny. Cítím, že se blíží. Jako když slyšíte důvěrně známý zvuk auta, které znáte, rytmus kroků na chodbě, který je povědomý a vy předem tušíte, koho že sem čerti nesou.
A pak je najednou se mnou.
Pořád vyžaduje, abych ij věnoval pozornost.
„Hele, neblbni, mám nějakou práci!“
„Práce počká. Teď jsem tady já. Cože, měl jsi někam nutně zavolat? Copak nejde zatelefonovat odpoledne?“
„Nejde, oni čekají, že se ozvu. A taky bych měl…“
„Dost! Nic takového. Jsem tady já a budeš dělat, co ti dovolím. Spát můžeš jak chceš, ale ven nechoď. A doma smíš jen na záchod a k počítači. A jednou denně si udělat něco k jídlu. Jsem tady a budeš se věnovat mně!“
Nemám sílu odporovat. Zvoní telefon, volá zákazník. Nesmím ho zvednout. Sednu si k počítači. Dovolí mi dívat se na film, poslouchat hudbu, číst zpravodajství a hrát hry. Ale běda, jak bych chtěl pracovat.
„Cože? Práce? Nesmysl. Neměl bys pak energii na mě.“
„Ale neblbni. Musím se nějak živit, vždyť nebudu mít na jídlo, na nájem!“
„Nezajímá. Pracovat můžeš, až budu pryč. Teď se věnuj mně.“
Takže za celý den udělám kulový, jsem utahaný jak velbloud na Sahaře, apatický jak lenochod a nervozní a smutný. Vím, že je nutné dělat něco smysluplného, pracovat. Jenže ona ne. Na práci bude čas až si odběhne.
Nemá ráda sport a fyzickou práci. Když potichu vstanu, od počítače nebo z postele, abych ji nevzbudil, podaří se mi někdy proklouznout ven. Pak sednu na kolo nebo si udělám procházku a ta potvora dá na chvíli pokoj. Ale potom mi to dá sežrat.
„Co si myslíš, šmejde. Nevíš, jak mi to tvoje sportování vadí? A taky vím dobře, že jsi byl pomoct kamarádovi na baráku. Nezapírej, nemá to smysl. Jasně jse ti říkala, že nic dělat nebudeš. Záchod, počítač, postel, občas kuchyně. Říkám to jasně?!“
Nejspokojenější ale je, když ležím v posteli a ona mě kontroluje, jestli něco nedělám. Mám povoleno přemýšlet o pitomostech nebo spát. Je schopná nechat mě odpočívat třeba dvacet hodin denně.
„Kam bys spěchal, zítra je taky den. Co se vleče neuteče, práce není zajíc…“
Po takovém dvacetihodinovém odpočinku jsem ještě unavenější. Prosím ji, ať mi dá pokoj, ať jde jinam, ať zmizí z mého života. Ale to ona ne. Líbí se ji se mnou.
„Mě se jen tak nezbavíš, pitomče. Půjdu, až sama budu chtít.“
„Nezbavím? Co kdybych zabouchl dveře… úplně? Co budeš dělat, ty svině?“
„Tak to zkus, hrdino!“
Má pravdu. Ke dveřím je daleko, a co kdyby se třeba nezabouchly, ale zůstaly jen přivřené. Jsem tak unavený, že s nimi nedokážu třísknout.
A pak najednou zmizí. Většinou tak po deseti dnech. Večer tady byla, ale teď je ráno, a po ní zbývá jen závan ve vzduchu. A vysezený důlek na židli.
Je potřeba rychle dohnat co se dá. Třeba něco napsat na web, obvolat zákazníky, udělat kalkulace, věnovat se svým koníčkům a tomu, co mě baví.
Protože ona se vrátí. Přijde bez pozvání. Budu to tušit tak den dopředu. Jako když slyšíte rytmus kroků, podle kterého poznáte někoho důvěrně známého. Kdo vás navštěvuje už nějakých patnáct let. A jehož návštěvy jsou čím dál nepříjemnější. Po kterých zbývá nepořádek, vyžraný špajz s ledničkou, hromada špinavého prádla a neuklizený byt.
Už mi s ní dochází trpělivost. Chtěl bych vyměnit zámek, ale dobře vím, že má celou sadu paklíčů, kterými se ke mně vloupe kdy bude chtít.
Mohl bych také třísknout těmi dvěřmi a vypálit ji rybník. Akorát bych se pak nedozvěděl, co ona na to.
Ale třeba existuje ještě nějaké řešení… Jen ho zkusit najít do doby, než se u mě zase staví na návštěvu.
